Jak tvé dětství řídí tvoje vztahy 🧠

Proč někdo ve vztazích srší sebevědomím a jiný má spíš tendenci propadat úzkosti nebo žárlivosti? Často za to může něco, co se stalo dávno v našem dětství.

Teorie citové vazby říká, že si už jako malý děti vytváříme svůj vlastní „plán“ lásky. To, jak na naše potřeby reagovali rodiče nebo lidi, co se o nás starali, nám podvědomě nastaví, co od vztahů čekáme.

Když bylo o dítě postaráno láskyplně a spolehlivě, naučí se věřit, že rodina a přátelé budou k dispozici, když je potřeba. Do života si tak nese bezpečnoucitovou vazbu. Naopak dítě, který bylo často zanedbávané nebo odmítané, si může odnést pocit, že na lásku se spolehnout nedá. A právě tyhle raný zkušenosti pak dost ovlivňují, jak prožíváme vztahy v dospělosti.

Do vztahů si tak každý neseme svůj styl citové vazby. Když máme ten bezpečný, většinou umíme důvěřovat a hledáme u partnera oporu v těžkých chvílích. Nejistý styly (úzkostný, vyhýbavý nebo dezorganizovaný) ale umí lásku pěkně zamotat. Člověk s úzkostnou vazbou je pořád ve střehu, bojí se opuštěnía potřebuje častý ujištění lásky. Vyhýbavý typ si zase drží odstup, naučil se nespoléhat na druhé a radši potlačuje vlastní potřebu blízkosti.

Tyhle vzorce se ukážou hlavně ve chvíli, kdy náš současný vztah neodpovídá tomu, co v sobě máme zakořeněný z dětství. Lidi s nejistou vazbou pak můžou reagovat tak, že si vztah sami zahazují. Aby mohli opravdu milovat, musí s partnerem tak trochu přepsat ten starý plán a naučit se důvěře znova.

Dobrá zpráva? Minulost nás neurčuje. I když dětství má na vztahy vliv, neznamená to, že jsme odsouzený k neúspěchu. Hodně lidí si umí vytvořit krásný vztah, i když vyrůstali v nepodporujícím prostředí.

Naše citové vzorce nejsou vytesaný do kamene. Mění se časem a s každou zkušeností. Porozumět sám sobě, třeba se zamyslet, co si do vztahu neseme, může být první krok ke změně. Ať už sami nebo s pomocí terapie, vždycky se můžeme naučit milovat líp. Zdravěji. Jistěji.